Harry James Potter a James Potter - Lekce a myslánka

25. kapitola – Lekce a myslánka


Byla nedělní noc a Harry stál na cimbuří astronomické věže, zachumlaný do hábitu, dívaje se zamyšleně přes zasněžené bradavické pozemky do dáli.
„Copak tady děláš?“ vytrhl ho najednou z přemýšlení známý hlas.
„Nemůžu usnout,“ odpověděl a otočil se, „víš, tati, je to už víc, jak čtyřiadvacet hodin, co jsem pryč z Voldemortova sídla, ale stále kolem sebe cítím jeho přítomnost. Bojím se, že když usnu, tak se mi opět nabourá do hlavy a bude mě přesvědčovat,“ řekl zoufale.
„Proto je důležité, abys ses naučil nitrobranu,“ připomněl mu James.
„Ale proč zrovna se Snapem? Musí určitě existovat víc členů Řádu, kteří ji umí,“ namítal Harry.
„Právě, že ne,“ pousmál se, „už jsem o tom mluvil s Brumbálem-“
„S Brumbálem? Jak je mu?“ vyhrkl Harry.
„No, po tom tvém… hmm…napadení měl jen pár popálenin, které madam Pomfreyová po chvíli vyléčila,“ odpověděl.
„Jen pár?“ zeptal se zamračeně.
„Snad nejsi zklamaný?“ zeptal se James se zdvihnutým obočím.
„To víš, že ne,“ ujišťoval ho spěšně Harry. Budu si muset dávat pozor na to, co říkám!
James se na něj nepřesvědčeně podíval.
„Jak jsem říkal, mluvil jsem už o tom s Brumbálem, který se mnou souhlasil a slíbil mi, že Snapea přesvědčí, ale má jednu podmínku.“
„Jakou?“
„Musíš se zúčastnit zítřejší porady Fénixova řádu a přesně nám vylíčit, co všechno jsi u Voldemorta prováděl,“ oznámil mu.
„Cože?“ vykřikl, „tak to ani náhodou!“
„Nemáš na vybranou, Harry,“ zchladil ho James, „i kdyby si totiž nedal Brumbál tuto podmínku, i tak bys to musel udělat, protože jsi člen Řádu.“
„Já jím ale nejsem!“
„Složil jsi přece zkoušku, ne?“ připomněl mu James, „a to, že jsi nebyl slavnostně přijat, u tebe na věci nic nemění, protože pokud si dobře pamatuji, tak jsi mi říkal, že tu svoji Zmijozelskou moc bys mohl ztratit jedině při něm, mýlím se snad?“ ušklíbl se.
„Ne, nemýlíš,“ zabručel Harry, „ale to jim mám vážně říct všechno? Úplně všechno?“ zeptal se se strachem.
„Ano, myslím si, že to bude nejlepší,“ pokýval hlavou.
Harry se od něj odvrátil a zadíval se na Hagridovu hájenku. Vážně super! Už se velmi těším! Zvláště na Moodyho!
„Už by jsi měl jít spát,“ ozval se James a dal mu ruku na rameno, „nechci, abys mi zítra na hodině usínal,“ usmál se.
Harry se otočil a zadíval se mu do očí.
„Díky,“ řekl po chvíli.
„Za co?“ divil se.
„Že jsi splnil svůj slib a vrátil se,“ usmál se, ale poté se na něj vyděšeně podíval a začal se klepat po celém těle.
„Harry, co je ti?“ strachoval se James a chytil ho pevně za ramena.
„On… on se mi... chce dostat…tati!“ vykřikl a svezl se Jamesovi do náruče.


„Harry!“ ozval se šokovaný hlas ode dveří jeho a Ronova pokoje.
Pomalu otevřel oči a pohled mu padl na brečící Ginny.
„Co se stalo?“ zeptal se zmateně.
„Jak jsi mi to mohl udělat!“ zařvala na něj, „snášela jsem všechnu bolest, co mi působilo tvoje zmijozelské chování, protože jsem si bláhově myslela, že mě stále miluješ! Ale jak vidím, tak to bylo zbytečné!“ řinuly se jí z očí slzy.
„O čem to mluvíš?“ zeptal se nechápavě, „vždyť já tě stále miluji!“
„Vážně?“ zeptala se ironicky, „tak co tady potom dělá ona!“ vykřikla a ukázala vedle Harryho.
Podíval se vedle sebe a vytřeštil oči. Ležela tam, přikrytá peřinou, Hannah Abottová a sladce se na něj usmívala.
„Jak jsi se sem dostala?“ vyjel na ni naštvaně.
„Jakpak asi,“ usmála se, „ty sám jsi mě sem donesl.“
„Cože?“ zeptal se překvapeně, „já si na nic takového nepamatuji.“
„Ale Harry,“ posadila se a láskyplně mu přejela dlaní po hrudi, „na takovou noc jsi nemohl přece zapomenout. Byl jsi tak vášnivý a já jsem si celou dobu myslela, že jsem v sedmém nebi,“ naklonila se k němu a chtěla ho políbit, ale Harry se od ní odsunul a vstal.
„Vidíš, Harry! Kdybys mě miloval, tak by jsi mě s ní nikdy nepodvedl!“ ozvala se Ginny plačtivě a vyběhla z pokoje.
„Tak a máme ji z krku,“ řekla s úsměvem Hannah, stáhla Harryho na postel a začala ho zuřivě líbat.
V tu chvíli se přiřítil vytočený Ron a zamířil na Harryho hůlkou.
„Jak jsi se opovážil podvést moji sestru, ty jeden parchante!“ zařval.
„Ale já jsem ji nepodvedl!“ bránil se Harry a s obtížemi vstal z postele, protože ho Hannah nechtěla pustit.
„To mi chceš snad namluvit, že jste tady spolu celou noc hráli šachy?“ zvedl naštvaně obočí, „a taky, že to, co jsem před minutou viděl, bylo jen takové malé přátelské políbení?“ dorážel na něj.
„Rone, já jsem s ní vážně nic neměl!“ zaúpěl zoufale Harry, „to ona se nějak dostala do mojí postele a ještě mě po odchodu Ginny do ní zpátky strhla a začala mě líbat!“
„Myslíš, že ti takovou lež uvěřím?“ zařval na něj, „já nejsem idiot!“
„Tak mi potom vysvětli, jak jsem s ní mohl teda spát, když jsi byl celou noc se mnou v pokoji?“ zeptal se Harry.
„Já jsem tu ale nebyl!“ prohlásil Ron.
„Tak kde jsi potom spal?“
„U Hermiony,“ začervenal se a sklonil hůlku.
„U Hermiony?“ zeptal se Harry překvapeně.
Najednou se pokoj zaplnil bílou mlhou a Harry se ocitl ve Velké síni. Zarazil se a začal se zmateně rozhlížet. Vždyť jsem byl před chvílí v Nebelvírské věži! Co se to dneska u Merlinovy brady sakra děje? Ucítil v kapse hábitu nějaký předmět. Šáhl do ní a poté vytáhl černou obálku zapečetěnou rudou pečetí se znakem hada. Dopis od Voldemorta? Mám ho otevřít? Zamyslel se. Ne! Dám ho Malfoyovi, ať mu ho vrátí. Rozhodl se, schoval ji zpátky do kapsy hábitu a vydal se k zmijozelskému stolu. Poté přešel k Malfoyovi, který se na něj vyděšeně díval a sáhl do kapsy pro Voldemortův dopis.
„Harry!“ okřikl ho James, sedící za profesorským stolem, když uviděl, že sahá do kapsy.
„Já ho nechci napadnout!“ zařval naštvaně přes celou Velkou síň a vytáhl už konečně dopis a hodil ho na stůl před Malfoye, „dej mu ho!“ přikázal mu a vydal se k nebelvírskému stolu, kde si sedl a začal se věnovat snídani, cítíce na sobě naštvaný Jamesův pohled. Mám pocit, že dneska je nějaký bláznivý den! Vždyť já bych Ginny nikdy nepodvedl! A jak se mi dostal ten dopis do-
„Ani za všechny galeony světa!“ vykřikl najednou Snape, čímž upoutal pozornost všech přítomných.
Harry se na něj provokativně podíval a rozesmál se. Určitě mu Brumbál řekl o té nitrobraně.
„Už toho mám tak akorát dost!“ zakřičel opět Snape, prudce se zvedl a zamířil s pomstychtivými plamínky v očích k Harrymu. James se ho pokoušel zarazit, ale Snape se mu elegantně vyhnul. Když byl u něj, tak ho vytáhl na nohy, chytil ho za hábit a zadíval se mu do očí.
„Ale copak Srabůsku, něco tě rozčílilo?“ provokoval ho dál Harry.
„Ty jeden arogantní spratku! Vážně nechápu, co na tobě všichni vidí!“ zakřičel na něj.
„Co třeba to, že já jediný můžu zachránit kouzelnické společenství?“ zeptal se Harry.
„Pusť ho!“ přikázal James Snapeovi poté, co se k nim dostal.
„Jen ho nech tati, ať si vylije svoje srdíčko,“ řekl Harry posměšně, „u Voldemorta na to totiž příležitost nemá,“ usmál se.
Snape se napřáhl a dal mu pořádnou facku. Harrymu zmizel úsměv z tváře a vražedně se na něj podíval. Vytáhl hůlku a zašeptal kletbu, která mu vrátila vzpomínku na to, jak ho Harry ve svém pokoji vyslýchal. Snape ho vzápětí s hrůzou v očích pustil a ustoupil od něj.
„Měli by tě zavřít do té nejtemnější kobky v Azkabanu a zahodit od ní klíč,“ řekl třesoucím se hlasem, otočil se a odešel do sklepení.
„Co jsi mu udělal?“ vyštěkl naštvaně James.
„Nic,“ odpověděl.
„Ty říkáš tomu, že jsi na něj vytáhl hůlku, poslal na něj nějakou kletbu, která způsobila, že se na tebe díval, jako by jsi byl sám Satan, nic?“ seřval ho.
„Já jsem na něj žádnou kletbu neposlal, jen jsem mu vrátil jednu vzpomínku,“ usmál se nebezpečně.
„Snape má pravdu!“ vykřikl.
„Cože?“ zeptal se šokovaně, „ty mě chceš nechat zavřít do Azkabanu? Mezi mozkomory?“ zeptal se vyděšeně.
„Ano, to přesně mám v plánu!“ řekl James chladným hlasem.
„To přece nemůžeš, vždyť-“ bránil se úpěnlivě Harry.
„Ale můžu! A odvezu tě tam teď hned!“ chytl ho za paži a vlekl ho k bráně, vedoucí ven na bradavické pozemky.
Harry se chtěl přemístit, ale ač se snažil sebe víc, tak se mu to nedařilo. Ani jeho moc nefungovala.
„Tati! To mi přece neuděláš!“ tekly mu slzy po tvářích a snažil se dostat z Jamesova sevření.
„Už jsem se rozhodl! Potřebuješ totiž pořádnou lekci, abys ses konečně začal chovat jako Nebelvír, a ne jako Zmijozel!“ řekl mu neoblomně a pevně ho stiskl, aby se mu nevysmekl.
„Ginny!“ vykřikl, když ji uviděl stát u brány, „pomoz mi, prosím!“ vykřikl zoufale.
„Proč bych to dělala?“ zeptala se nechápavě, „vždyť jsi mě zradil! Konečně budeš tam, kam patříš!“ usmála se a ustoupila jim z cesty.
James otevřel bránu a vzápětí Harryho zaštípal do tváře chladný zimní vzduch, který ho zamrazil až do morku kostí.
„Tati,“ zašeptal Harry slabě, „prosím.“
„Nepros! Zmijozelové přece neprosí!“ řekl posměšně a táhl ho k hranicím pozemků.
Harry mu přestal vzdorovat a se svěšenou hlavou zničeně kráčel vstříc utrpení, kterého ho čekalo v přítomnosti mozkomorů.
Objevila se opět bílá mlha a Harry se tentokrát ocitl, schouleně sedící, v rohu temné cely bez jediného okna. U Merlina! Táta to vážně udělal! Zvedl hlavu a uviděl, jak se za mřížemi stále sem tam vznáší mozkomoři. Vzápětí ucítil, jak ho opouští veškeré šťastné myšlenky a jsou nahrazeny jen hrůzou z každé další vteřiny. Začal se neovladatelně třást a slyšel nářek všech lidí, které připravil o život. Mlčte! Mlčte! Mlčte! Opakoval si stále, ale nepomáhalo to. Hlasy začaly nabírat na intenzitě a Harry už nevydržel takové nervové vypětí a omdlel.
Bílá mlha se opět objevila, ale tentokrát zůstal Harry na stejném místě, s tím rozdílem, že už uběhl měsíc.
Pomalu otevřel oči a s nepřítomným výrazem se zahleděl na zeď plnou čárek. Dnes jsou Vánoce. S vypětím všech sil zvedl ruku a přejel po kamenné zdi. Dnes zemřu. Pousmál se. Otevřely se dveře a dovnitř vplul mozkomor, sundal si z hlavy kápi a naklonil se nad ním. Harry se nesnažil o sebemenší odpor, věděl, že by to stejně nemělo cenu. Lekce. Zavřel oči a poté ucítil, jak z něj uniká jeho duše a zůstává jen prázdná skořápka.
„Dokonáno,“ usmál se Voldemort, „můžeš se už probudit, můj synu,“ chladně se rozesmál.


Harry se prudce nadechl a vymrštil se do sedu. Těkavě se rozhlížel po ošetřovně, až mu pohled padl na Jamese spícího na židli vedle jeho postele. To všechno byla jen noční můra vyvolaná Voldemortem? Zděšeně si lehl zpátky do postele a zíral na strop. Bylo to tak skutečné! Otřásl se. Vážně skvělá lekce! Zakroutil nevěřícně hlavou. Na co by mě mučil fyzicky, když je to o mnoho lehčí psychicky, že? Usmál se zoufale. Musím s tím něco udělat! Teď hned! Vstal, oblékl si hábit a přemístil se před dveře Snapeových komnat. Doufám, že toho nebudu litovat. Zabušil na dveře a po chvíli ticha uslyšel naštvané mumlání a kroky.
„Pottere?“ zeptal se Snape, navlečený do černého županu, překvapeně, ale poté nasadil svůj chladný výraz, „co tady děláte? Pokud jste si totiž nevšiml, tak není ani šest hodin ráno!“ vyštěkl na něj.
„Přišel jsem si s vámi promluvit,“ řekl Harry klidně, „můžu jít dál?“
„Vy něco takového umíte?“ zeptal se ho jízlivě, ale i přesto ho nechal vejít dovnitř a zavřel dveře.
„Máte to tu… hmm… pěkné,“ prohlásil a rozhlížel se po obývacím pokoji laděném do zmijozelských barev.
„Váš názor mě vůbec nezajímá, Pottere,“ podotkl a sedl si do křesla, „tak o čem chcete mluvit? Rád bych totiž šel ještě spát,“ ušklíbl se.
„O tom, co vám dnes řekne Brumbál,“ oznámil mu a sedl si naproti něj.
„Jak víte, co mi chce říct, Pottere? Jste snad věštec?“ zeptal se ironicky.
Harry se držel, aby ho nezaklel.
„Ne, nejsem,“ ušklíbl se, „táta totiž mluvil s Brumbálem o jisté věci, se kterou souhlasil a slíbil, že vás přesvědčí. Tudíž si myslím, že za vámi ještě před dnešní poradou Fénixova řádu přijde a pokusí se o to. Já jsem si ale stoprocentně jistý, že se mu to nepodaří, a tak jsem za vámi nyní přišel, abychom si o tom promluvili.“
„Pottere, můžete už laskavě přestat chodit kolem horké kaše a říct mi to?“ zeptal se naštvaně Snape.
„Potřebuji, abyste mě učil nitrobranu,“ odpověděl.
„Vy si snad ze mě děláte srandu, ne?“ vyskočil na nohy, „já a učit vás ji? Stačí mi, že vás vidím v lektvarech, hodiny navíc vážně nepotřebuji!“
„Ale já je potřebuji!“ vstal Harry a zadíval se mu do očí, „nechci totiž, aby se mi Voldemort každou noc nabourával do hlavy a hrál si s mými sny!“
„O čem to ksakru mluvíte? Jak by to dokázal? Vždyť jeho sídlo je na míle daleko!“
„Prostě to dokáže! Myslíte si, že bych jinak za vámi přišel a doprošoval se vás, kdyby to nebylo tak důležité?“ vykřikl Harry zoufale.
Snape se na něj zaraženě podíval.
„Co vám udělal?“ zeptal se a pozorně si ho prohlédl. Harry byl celý bílý a mírně se třásl.
„Máte tu myslánku?“ zeptal se místo odpovědi.
„Ne,“ odpověděl Snape a stále se na něj zkoumavě díval.
Harry se zamyslel a v ruce se mu objevila kamenná miska. Položil ji na konferenční stolek, vytáhl si hůlku a přiložil si ji ke spánku. Když ji od něj odtáhl, zůstalo na hůlce stříbřité vlákno, které poté nechal sklouznout do myslánky.
„Podívejte se,“ pokynul mu.
Snape se na něj zadíval, ale poté do ní „vklouzl“. Harry se schoulil do křesla a objal si nohy. Kam až mě to Voldemort dostal. Pokýval hlavou. Nikdy bych Snapeovi nedůvěřoval, ale nemám na výběr. On jediný mi může pomoct. Zavřel oči a opřel si hlavu o kolena. Po chvíli usnul vyčerpáním.
Probudil se, až když s ním někdo zatřásl. Zvedl hlavu a podíval se Snapeovi do očí.
„Tak budete mě ji učit?“ zeptal se.
„Nejdřív chci znát odpovědi na pár otázek,“ řekl zaražený Snape a posadil se.
„Počítal jsem s tím,“ pousmál se Harry.
„Co to bylo za vzpomínku, kterou jste mi vrátil?“ zeptal se se zájmem a upřeně se na něj díval.
„Týkala se mého vyslýchání vás, abych se dozvěděl, kde se koná tátův pohřeb,“ odpověděl Harry a s obavami čekal na jeho reakci.
„Mučil jste mě?“ zeptal se chladně.
„Ano,“ přikývl Harry, „jestli chcete, tak vám ji vrátím.“
„Raději ne,“ odmítl Snape a podíval se na něj s respektem, „myslíte si, že Pán zla ví, co ode mě Brumbál žádal?“
„Myslím si, že ne. Voldemort ovlivňoval směr mého snu, ale činy jeho aktérů ne,“ odpověděl mu.
„Takže jeho cílem bylo, aby vás Potter poslal do Azkabanu mezi mozkomory, že?“
„Ano, byla to jeho lekce. Chtěl mi ukázat, čeho by byl táta schopný, kdybych se přestal ovládat,“ potřásl hlavou, „a tím mě nejvíc mučí. Voldemort ví, že mě stojí velmi mnoho sil udržovat svou moc pod kontrolou, abych se nezačal chovat opět jako Dark,“ vysvětlil mu.
„Jste velmi zvláštní mladík, Pottere. Nikdy bych nevěřil, že bude existovat Nebelvír, mající v sobě tolik černé magie, která je jeho potěšením a zároveň zkázou. Stojíte nad propastí, která vás pohlcuje, ale i přesto se z ní, všemožnými způsoby, snažíte dostat. Všichni víme, že to vy rozhodnete o naší budoucnosti, ale je zajímavé, že si už nikdo, ani váš otec, nepřipouští myšlenku, že to nezáleží jenom na vás, jak tato válka dopadne, ale hlavně na nich. Vy jste totiž jenom element na váhách osudu, který udržuje svět dobra a zla v rovnováze.“
„To byla poklona?“ zeptal se překvapeně.
„Ne, to bylo jenom konstatování skutečnosti,“ pousmál se Snape.
Harry se na něj zaraženě podíval. Spřízněná duše. Raději potřásl hlavou, aby tuto myšlenku zahnal.
„Chcete se ještě na něco zeptat?“ ozval se po chvíli ticha.
„Ano. Jak je vám?“
Harry vytřeštil oči.
„Do… dobře,“ vykoktal.
Snape se vzápětí zvedl a odešel do nějaké místnosti. Po chvíli se vrátil a podal mu lahvičku s lektvarem.
„Vypijte to,“ pokynul mu, „je to jenom Posilňující lektvar,“ dodal, když se Harry k tomu neměl.
„Díky,“ řekl, když ho vypil, „tak jak jste se rozhodl?“
Snape už otvíral ústa, že mu odpoví, když se najednou rozletěly dveře, v nichž stál James, držící v jedné ruce hůlku a v druhé Harryho Pobertův plánek.
„Jdi od něj!“ vykřikl a zamířil na Snapea hůlkou.
„Měl bych ti dát deset bodů za efektivní příchod, Pottere,“ ušklíbl se, „a co se týče tady Harryho, tak já ho nijak, na rozdíl od tebe, neohrožuji,“ vysmíval se mu.
Harry se na něj překvapeně podíval. On mi řekl jménem?
„Co to meleš za blbosti, Srabusi! Co kdyby sis raději šel umýt ty svoje umaštěný vlasy?“ navrhl mu s úšklebkem.
„Už se zase opakuješ, Pottere! To jsi tak moc zabedněný, že nedokážeš vymyslet něco jiného?“ dráždil ho.
„Vlez mi na záda! S takovou nickou jako ty jen ztrácím čas!“ prohlásil.
„Ó promiň mi, velevážený Nebelvíre, ale nebyl jsi to náhodou ty, kdo se sem vřítil jako tajfun a začal máchat hůlkou?“ zeptal se se zvednutým obočím.
„Měl jsem důvod! Kdybys měl syna a zjistil bys, že je v přítomnosti chodícího netopýra posedlého černou magii, taky by jsi se tak choval, ale je jasné, že tobě se tohle stát nikdy nemůže, tak proč bych měl před tebou obhajovat své chování?“ usmál se.
„Pottere, víš co-“
„Buďte už zticha!“ okřikl je Harry a postavil se, „vážně nemám náladu poslouchat to vaše kočkování!“ otočil se na Snapea, „jaké je vaše rozhodnutí?“
„Bude mi potěšením tě ji naučit,“ odpověděl a zašklebil se na Jamese.
„Děkuji vám,“ usmál se.
„Nitrobranu?“ ozval se James.
„Ano,“ potvrdil mu Snape, „a zahrneme tam i nitrozpyt, co tomu říkáš Harry?“ otočil se na něj.
„Že děkuji,“ usmál se zaraženě. I když to dělá, aby rozčílil tátu, i tak jsem za to rád.
„Proč jsi to nenechal na Brumbálovi, ať ho přesvědčí? A jak jsi ho vůbec přesvědčil?“ zeptal se zamračeně James Harryho.
„Věděl jsem totiž, že by se mu to nepovedlo,“ ušklíbl se, „a přesvědčil jsem ho tamtím,“ kývl hlavou směrem k myslánce.
„Co v ní je?“ zeptal se překvapeně.
„Noční můra vyvolaná Voldemortem,“ odpověděl a sedl si zpátky do křesla.
James k ní přešel a poté, stejně jako Snape, do ní „vklouzl“.
„Baví vás provokovat tátu?“ zeptal se Harry Snapea po chvíli.
„Nesmírně,“ ušklíbl se.
Harry zakroutil hlavou a zavřel oči. Po chvíli je ale otevřel, když si uvědomil, že na něj Snape civí.
„Co je?“ vyštěkl.
„Jen jsem přemýšlel nad tím, jak zareaguje váš otec na tu noční můru,“ pousmál se, „určitě bude zničený tím, co vás Pán zla nechal zakusit.“
„To bude,“ řekl smutně.
„Tak proč jste mu ji ukázal?“ zeptal se se zájmem.
„To je moje věc!“ prohlásil Harry, „jak tady vůbec můžete žít? Myslím tím ve sklepení?“
„Už po staletí ředitelé zmijozelské koleje bydlí v těchto komnatách, tak proč bych to měl měnit?“ zeptal se se zdvihnutým obočím.
Harry jen něco zamumlal a začal zírat na vzorek koberce. Po půl hodině se James „vynořil“ z myslánky a hned poté objal Harryho. Snape jenom převrátil oči v sloup.
„Pottere, není to žádné malé děcko,“ zašklebil se.
James se na něj naštvaně podíval.
„Ale je to můj syn,“ řekl mu.
„To ví přece každý,“ ušklíbl se, „vždyť vypadáte stejně.“
„To je to jediné, v čem se podobáme,“ ozval se Harry a vstal, „půjdeme už? Mám totiž strašný hlad,“ usmál se.
James se na něj zamyšleně podíval, ale poté přikývl.
„Nashledanou, pane profesore,“ rozloučil se Harry a vydal se pěšky do Velké síně.
„Dokáže být uctivý, když něco chce, že?“ podotkl Snape.
„Čau, Srabusi,“ řekl James, ignorujíce jeho poznámku, a vydal se za Harrym.

„Harry!“ usmála se Ginny, když ho uviděla, spolu s Jamesem, vejít, „kde jsi byl celou noc? Ron nám řekl, že jsi nespal ve své posteli,“ zeptala se ho, jakmile si k ní a Ronovi s Hermionou, přisedl.
„Voldemort mi opět vlezl do hlavy a táta mě zanesl na ošetřovnu,“ řekl jakoby nic a zakousl se do toastu.
„Cože?“ vykřikli všichni tři najednou, až se po nich někteří studenti otočili.
James, sedící za profesorským stolem, jen zakroutil hlavou.
„Řeknu vám to po snídani,“ oznámil jim Harry.
„Tak to teda budeš muset,“ upozornila ho Hermiona.
Harry ji jedl pomalu, protože se mu do toho vůbec nechtělo a snažil se ignorovat jejich nedočkavé pohledy, ale moc se mu to nedařilo, a tak po chvíli skončili v jedné z nepoužívaných učeben.
„Tak začni,“ pobídl ho Ron.
Harry si povzdychl, sednul si na katedru a převyprávěl jim celou jeho noční můru i návštěvu u Snapea. Ginny, Hermiona a Ron ho se zatajeným dechem poslouchali a stále nevěřícně třeštili oči. Když Harry skončil, Ginny ho políbila a objala.
„Rozhodl jsi se správně, že jsi hned zašel za Snapem, i když z toho moc nadšená nejsem,“ prohlásila Hermiona.
„Já taky ne,“ souhlasil s ní Harry, „víte, co mi to dalo práce zůstat v jeho přítomnosti klidný?“ usmál se.
„To věřím,“ zazubil se Ron.
„Co vlastně na ni tvůj táta říkal?“ zeptala se Ginny.
„Nic, jenom mě objal,“ odpověděl jí.
„Když jsme u tvého táty,“ usmála se Hermiona, „pamatuješ si na tu členku Řádu, co jsi zachránil v Coventry?“
„Jo, proč?“ zeptal se jí po chvíli vzpomínání.
„No, jmenuje se Sam a tvůj táta se jí velmi líbí,“ usmála se.
„Co?“ zeptal se Harry překvapeně, „vážně?“
„Jo,“ potvrdil mu Ron, „měl jsi vidět, jak byla šťastná, že James žije.“
„Měl tvůj táta potom, co no-“ začala Ginny.
„Myslíš potom, co zemřela mamka, jestli měl nějakou další ženu?“ zeptal se, Ginny přikývla, „co já vím, tak ne,“ odpověděl, ale poté se zarazil, „snad si nechcete hrát na dohazovače?“ zeptal se nevěřícně.
„Já ne,“ zakroutil Ron hlavou, „to Hermiona.“
Harry se rozesmál.
„A víš, Hermi, že to není až zase tak špatný nápad?“ prohlásil s úsměvem, „už velmi dlouho se staral jen o mě a kašlal na svůj osobní život. Myslím, že by se to mělo už konečně změnit,“ šibalsky se usmál.
„Jdu do toho s vámi,“ zazubila se Ginny.
„Tak já taky,“ pokýval Ron hlavou, „přece nebudu trhat partu,“ prohlásil s úsměvem.
„Měli bychom už jít,“ ozvala se po chvíli Ginny a seskočila z lavice, „nebo nestihneme první hodinu.“
„Já nás tam přenesu,“ usmál se, „samozřejmě, že před dveře učebny,“ dodal, když se na něj Hermiona varovně podívala.
„Uvidíme se na obědě,“ řekla Ginny, políbila ho a vzápětí ji Harry přenesl.
„Tak teď my,“ zazubil se.

„Konečně,“ vydechl slastně Ron, když se před ním objevil stůl plný lahůdek, „to je na dnešku jediná pozitivní věc. Oběd,“ zazubil se.
Harry se rozesmál a objal Ginny.
„Co se mu stalo?“ zeptala se.
„Uprostřed Lektvarů mu vybouchl kotlík a Snape mu napařil na zítřek trest,“ vysvětlila jí Hermiona s úsměvem.
„Proč až na zítřek?“ podivila se.
„Dnes jdeme totiž na poradu Řádu, kde musím všem říct, co všechno jsem jako Voldemortův syn učinil,“ pokýval hlavou, „to bude ale představení měnících se výrazů,“ ušklíbl se.
„S tím nic nenaděláš, Harry,“ pousmála se Ginny.
„Já vím,“ ušklíbl se a dal se raději do jídla, protože ho kolem nich začalo Ronovým přičiněním ubývat.
„Měli bychom zajít do knihovny,“ připomněla jim Hermiona, „pořád se zabýváme jen Řádem a Vy-víte-kým a škola nám přitom utíká pod rukama.“
„Máš pravdu,“ souhlasil s ní Harry.
„Už i ty?“ zaúpěl Ron.
„Ano, už i já,“ zazubil se.
„Je mi vážně líto, že nemůžu jít s vámi,“ zasmála se Ginny, „mám ještě totiž Přeměňování.“
„To je škoda,“ zesmutněl Harry.
„Mělo mi být jasné, že budeš mít hned vedlejší úmysly,“ usmál se Ron.
„No co?“ zazubil se, „jsem prostě zamilovaný do té nejkrásnější čarodějky pod sluncem,“ prohlásil Harry.
Ginny ho vzápětí políbila.
„Ahoj, Pottere,“ ozvalo se za nimi.
Harry se zarazil, odtrhl se od Ginny a zadíval se na něj. ,i>Já se ho snad nikdy nezbavím.
„Malfoyi, co kdyby sis našel temný kout a tam pošel?“ navrhl mu s úsměvem, „víš, kolika lidem, v čele se mnou, by to udělalo radost?“
„Měl jsi možnost mě zabít, když jsi byl u Pána zla,“ připomněl mu, „tvá chyba, že jsi to neudělal.“
Harry se na něj překvapeně podíval.
„Nějak ti narostl hřebínek, nemyslíš?“ podotkl.
„Já jsem ho měl vždycky, jen ty sis toho nevšiml,“ ušklíbl se.
„A kdy jsem si toho měl jako všimnout?“ zasmál se, „tak mi už konečně řekni, co mi vyřizuje, ať už tě mám z krku.“
„Nic,“ usmál se.
„Nic?“ vykřikl Harry, „tak proč mě otravuješ?“
„Jen jsem si říkal, že jsem tě už dlouho neviděl v akci,“ usmál se, „pověz mi, Darku,“ ušklíbl se, „jak se ti daří se takto ovládat? Ty, Zmijozel, a sedíš po boku krvezrádce a mudlovské šmejdky, čekal bych, že už je dávno umučíš k smrti, ale stále žijí,“ pokýval nevěřícně hlavou.
„Malfoyi,“ snažil se Harry krotit svůj vztek, „laskavě odejdi, nebo za sebe neručím,“ varoval ho.
„Víš, že bych rád viděl, jak za sebe neručíš? Umíš tak krásně zabíjet,“ zasnil se, „tvou rukou bych zemřel rád. Byla by to totiž ruka budoucího Pána zla,“ prohlásil s úsměvem.
To Harryho úplně dorazilo. Chytl Malfoye za hábit a přemístil se spolu s ním na zasněžené bradavické pozemky.
„Chce, abys mě provokoval, že?“ zeptal se naštvaně a vytvořil v ruce ohnivou kouli.
„Ne, chce aby ses ty sám prozradil, že jsi dědic,“ řekl mu pravdu, „a tím, že jsi mě přemístil před zraky všech studentů a profesorů, sis pěkně zavařil. Profesoři vědí, kdo jsi, ale studenti?“ usmál se samolibě.
„Ty jeden aristokratický blbečku!“ vykřikl Harry a dal mu pěstí do nosu, až Malfoy spadl do sněhu. Vzápětí se otočil a šel zpátky do hradu.
Jakmile dorazil do Vstupní síně, přiběhli k němu Ginny, Ron a Hermiona.
„Doufám, že jsi mu nic neudělal!“ okřikla ho Hermiona.
„Jenom jsem mu dal pěstí do nosu,“ ušklíbl se, „teď se asi všichni dozví, kdo jsem, že?“
„Nedozví,“ ujistil ho Ron, „profesor Potter použil na studenty hromadné kouzlo, které jim tvé přemístění vymazalo z paměti.“
„Tak to je dobře,“ usmál se.
„Je, ale tvůj táta je naštvaný,“ upozornila ho Ginny.
„To je jeho permanentní stav,“ usmál se, „půjdeme teda do té knihovny?“ zeptal se jich.
„Jo, půjdeme,“ odpověděla mu Hermiona.
„Tak ahoj, zlato,“ usmál se a políbil Ginny, „přijď potom za námi,“ zavolal za ní ještě, než zmizela v chodbě.
„Mě to už nebaví,“ zaúpěl Ron po půlhodině strávené sezením nad knihami.
„Jistě, že tě to nebaví, když celou dobu zíráš na jednu stránku!“ napomenula ho Hermiona.
„Ale Hermi,“ usmál se, „nechtěli byste si zahrát třeba kouzelnické šachy?“
Harry se rozesmál, když uviděl, jak ho Hermiona přetáhla knihou do Přeměňování. Jestli se ti dva vezmou, tak to bude dvojka k popukání. Zakroutil hlavou a vrátil se zpátky k Lektvarům.
„Tak, jak vám to jde?“ objevila se po půlhodině Ginny a sedla si Harrymu na klín.
„Dobře, až nato, že Ron schytal od Hermiony knihou,“ zazubil se Harry.
„A rozsvítilo se mu aspoň?“ rozesmála se.
„Hele, nechte si to!“ okřikl ji Ron, což Ginny ještě víc rozesmálo.
Vzápětí přiběhla madam Pinceová a vykázala je z knihovny, protože jsou moc hluční.
„Teď si můžeme jít zahrát ty šachy!“ zajásal Ron a uhnul před Hermioniným pohlavkem.
I když zpočátku všichni čtyři hleděli ve společenské místnosti Nebelvíru do učebnic, tak stejně je po hodině Ron přemluvil, ať si s ním zahrají aspoň malou partii Řachavého Petra. Nakonec to skončilo tak, že už se k učení zpátky nevrátili.

Bylo sedm hodin, když kráčeli do Vstupní síně na večeři, po které se měli přemístit na Ústředí.
„Rone, jak vůbec dopadl zápas se Zmijozelem?“ napadlo Harryho.
„Vyhráli,“ usmál se.
„Ty se tomu směješ?“ divil se Harry, „vždyť to je hrůza!“
„My jsme s ním ale nehráli,“ zazubil se.
„Hermi, můžeš mi prosím tě říct, co tím myslí?“ otočil se na ni.
„Ron byl totiž za profesorkou McGonagallovou, jestli by nešlo zařídit, aby se Zmijozelem hrál někdo jiný a ona-“
„Mi vyhověla,“ zazubil se Ron, „místo nás hrál Mrzimor a náš zápas byl přesunut na únor.“
„Ale jaktože to udělala?“
„Řekl jí, že nám chybí chytač a že bychom nového do týdne nestačili zacvičit,“ odpověděla mu Ginny.
„Aha,“ pronesl smutně, „omlouvám se vám.“
„To je dobrý,“ mávl rukou, „hlavně, že jsi zpátky!“
Jakmile do ní vešli, tak Ron nasadil blažený výraz a zamířil ke stolu.
„Jako malé dítě,“ zakroutila Hermiona hlavou a následovala ho.
Po snězení večere Harry vzhlédl k profesorskému stolu a kývl na Jamese. Poté vstali a zamířili do Vstupní síně.
„Ahoj, tati,“ pozdravil ho, když k nim dorazil.
„Zdravím vás,“ usmál se, „raději se přemístíme až v Prasinkách. Nechci totiž riskovat, že budu muset použít to kouzlo dvakrát,“ podíval se na Harryho.
„Promiň tati, slibuji, že se v Bradavicích pokusím nepřemisťovat,“ omluvil se mu.
James se na něj podíval. To ti tak věřím.
„Tak pojďme,“ pokynul jim James a otevřel bránu, „Lumos,“ řekl a hůlka se poté rozsvítila.
Harry, Ron a Hermiona udělali to samé.
„Tati?“ ozval se Harry během cesty, „budeš mě zase učit kouzla dědiců?“
„Pokud budeš chtít,“ usmál se.
„Chci,“ zazubil se a vrátil se zpátky k Ginny.
„Harry, přemístíš nás do Siriusova domu?“ zeptal se ho James, když se octili na okraji Prasinek.
„Jo, klidně,“ usmál se a mávl rukou.
Objevili se v Harryho pokoji na Grimmauldově náměstí dvanáct, odkud sešli dolů do přízemí. Už ze schodů slyšeli vzrušené hlasy, očekávající Harryho příchod. Všichni už vstoupili do obývacího pokoje, který jejich příchodem rázem ztichl, jen Harry stál před dveřmi. Mám poslední možnost se otočit a zmizet. Napadlo ho. Nemůžu to tátovi udělat. Ozvalo se jeho svědomí.
„Tak jdeme na to,“ pousmál se a vstoupil.

Moc děkuji Mission za opravu. :)